Harry Potter a dávní mágové - Vnitřní boj

„Ještě nenastala doba, aby ses k nám mohl přidat.“
Harry se snažil otevřít oči, aby zjistil, kdo na něj mluví, ale nedařilo se mu to. Pak pocítil malý nárůst síly a odtrhl víčka od sebe. Stály nad ním postavy v bílých hábitech a okolní svět jako by se zastavil. Viděl, jak vedle něj klečí Ginny s Hermionou. No tedy Ginny spíš ležela na jeho těle. Viděl jejich vyděšené výrazy i výrazy ostatních, kteří stáli u něj. Pan Weasley, Lupin, Ron a další. Všichni vypadali, jako by najednou ztuhli. Když se zvednul ze země, protože pořád ležel před vchodovými dveřmi, zděsil se. Jeho tělo, vlastně to ani tělo nebylo, ale vypadalo to jako nějaká jeho astrální část, protože samotné tělo leželo na zemi, bylo průhledné. Stejně i u těch postav, které na něj upínaly své zraky. Chtěl něco říct, ale nemohl. Tak se k jedné pomalu přiblížil a odhrnul jí kápi z obličeje.
„Ahoj Harry,“ promluvila ta osoba.
Chvíli stál jako opařený, ale když se probral z prvotního šoku, řekl: „Mami?“
Jeho samotného překvapilo, že něco řekl, protože jeho minulý pokus nedopadl zvlášť dobře.
„Ráda tě vidím,“ přikývla osoba.
„Ale jak je to možný. Ne že bych vás rád neviděl, ale vždyť vy máte být,“ dramatická pauza, „mrtví.“
„Taky že tomu tak je,“ řekla suše druhá osoba a sundala si kápi.
„Tati?“ vyhrkl chlapec.
Postava kývla: „Jak řekla matka, čekají na tebe. Až se k nám budeš moct přidat, poznáš to.“
Harry nechápal, ale pocítil takový zvláštní pocit, jako by mu ležel v žaludku těžký kámen. Podíval se na Ginny a ostatní. Teprve teď mu to došlo. Nemohl je tam nechat. Kdyby umřel, nesli by to hodně těžce. Zvlášť dívka s rudými vlasy. Ta by se z toho nejspíš zbláznila. Chtěl se jí dotknout, ale jeho ruka prošla skrz. Jen periferně zahlédl, co dělají James s Lilly. Stáli s nataženými hůlkami u jeho těla. Pak ho ozářilo bílé světlo a byl vtažen zpět do svého těla.
„Molly, rychle mi přines Povzbuzovací lektvar,“ vyzval paní Weasleyovou Lupin a neustále hleděl na Harryho.
Paní Weasleyová na něj vykulila oči a nevěřícně se zeptala: „Povzbuzovací lektvar?“
„Jo. Povzbuzovací lektvar. Co je na tom k nepochopení?“ utrhl se na ni Lupin.
Ginny odtrhla oči od Harryho a podívala se na Lupina. Chvíli na něj koukala a pak jí to došlo:
„Chceš snad říct …“
„Jo, nahmatal jsem mu …“ nedořekl.
Harryho tělem jako by prošel elektrický proud. Napřímil se, vznesl do vzduch a ohnul do tvaru luku. Všichni na něj hleděli nanejvýš vyděšeně. Poté se objevilo zlaté světlo, které vycházelo z Harryho ran, a ozářilo jeho přátele. Světlo po chvilce začalo slábnout, až zmizelo úplně. Pak se pomalu snesl k zemi a jeho rány byly zahojené. Zhluboka se nadechl.
S Ginny to švihlo. Hermiona k ní hned přiskočila a začala ji křísit. Namířila na ní hůlku a „osprchovala“ ji proudem vody. Ihned se probrala. Chvíli se bezradně rozhlížela po ostatních a pak její zrak zabloudil na Harryho, kterému se v pravidelných intervalech zvedal a klesal hrudník. Rozplakala se a vrhla k němu. Tentokrát to však nebyly slzy smutku, ale slzy štěstí.
„Molly, co bude s tím lektvarem?“ obořil se na paní Weasleyovou Lupin.
Ta však stála dál na místě a vypadalo to, že snad vůbec Lupinovu druhotnou otázku neslyšela. Když jí však „probudil“ svým hlasitým „HEJ!“ otočila se a odběhla pro lektvar.
„Proč nic neříká?“ vyzvídala už trochu zoufalá Ginny.
„Měli by jsme ho dopravit ke Sv. Mungovi,“ navrhla Hermiona.
Lupin jí však zpražil svým nejvíce vražedným pohledem, pak se podíval na pana Weasleyho a na Tonksovou. Oba mírně kývli a bylo patrné, že se domlouvají očima.
„Haló. My jsme tady taky,“ vyhrkli Ron s Hermionou zároveň, evidentně rozhořčeni tím, že ani za boha nemají ponětí o co jde.
„To nemůžeme,“ odpověděl pan Weasley na Hermioninu vyřčenou otázku.
„Cože? Co tím myslíte, že nemůžete? Harry byl prakticky mrtvý a vy mu nechcete poskytnout adekvátní péči?“ zlobila se Hermiona.
„Nepochopila by si, proč nemůžeme. Museli by jsme jim říct, co se tu stalo a to by bylo nebezpečné,“ ujistil ji pan Weasley. „Harry prostě zůstane tady,“ dodal.
„Tak ho tam přenesu sama,“ konstatovala sebejistě, „Pomůžeš mi, Rone?“
Než však její spolužák stačil říct jakoukoli odpověď, chopila se slova Tonksová: „Tak to ti nemůžeme dovolit. Mohla by si ohrozit Harryho život.“
„Řekněte mi, jak bych mohla ohrozit jeho život, když bych ho odnesla do nemocnice?“ tázala se rozhořčená Hermoina.
„Před chvíli si pro něj přišli Smrtijedi a ty by si ho chtěla dopravit do nemocnice, kde by byl celému kouzelnickému světu na očích. To by bylo to samé, jako by si ho vydala dobrovolně Voldemortovi. My nemůžeme prověřovat všechny lidi v nemocnici. Pamatuj, že mi máme být tajná společnost,“ vysvětlil Lupin.
Hermiona na něj hodila nevěřící výraz, ale nechala celý problém plavat.
„Tak tady je ten lektvar,“ přiřítila se paní Weasleyová s páchnoucím flakónkem husté kapaliny.
Lupin jí ho vytrhl z ruky a kleknul si k Harrymu, u kterého seděla Ginny. Vypadalo to, že o jejich malé hádce vůbec netušila. Jenom držela svému příteli ruku a pozorovala ho jako svatý obrázek.
„Ginny, můžu?“ vyzval jemně Lupin rudovlásku.
Ta se jenom o kousek vzdálila, ale ne o tolik, aby nemohla Harryho v případě nebezpečí ochránit.
„Tak, Harry, ukaž, že si kamarád a že si nás nezklamal,“ vypustil z úst Lupin a lil do chlapce tu odpornou břečku. Kupodivu v něm zmizela poměrně rychle.
„Arture, pomoz mi ho odnést do jeho pokoje,“ vyzval pana Weasleyho a sám ho začaroval, aby levitoval ve vzduchu a následoval každý jeho krok.
Pan Weasley ho následoval. Rychle mu došlo, že po něm Lupin chce daleko víc než jenom pomoc se „stěhováním“ Harryho. Když byli uvnitř Harryho pokoje, Lupin položil chlapce na postel, pan Weasley uzamkl a začaroval dveře proti odposlouchávání.
„Arture, viděl si to?“ začal Lupin.
„Jo. Je to to, co myslím?“ oplatil otázku pan Weasley.
„Talentus?“ odpověděl Lupin. „Pokud by to tak skutečně bylo,“ nastala dramatická pauza, „tak by jsme měli velikou výhodu.“
„Ovšem jenom do chvíle, kdy by se to dozvěděl Voldemort,“ doplnil pan Weasley, „Nechci ani pomyslet, v jakém by byl Harry nebezpečí.“
„To je ta stinná stránka věci.“
„Měli by jsme ho teď nechat odpočívat, aby nabral co nejvíc sil. Bude je potřebovat,“ nadhodil pan Weasley.
„Ale počítej s tím, že až je sem pustíme, tak tu moc klid nebude,“ zasmál se Lupin.
„To je fakt,“ konstatoval pan Weasley a odkouzlil dveře.
Ihned se dovnitř vhrnuli Ron, Hermiona a Ginny, která si hned znárodnila místo na Harryho posteli.
„Můžeš mi říct, tati, proč si zamknul ty dveře?“ obrátil se na svého otce Ron.
„Musel jsem si s Remusem promluvit. A uznej, že kdyby jste sem vlítli, tak by jsme si toho moc neřekli,“ odpověděl klidně pan Weasley.
Ron jen kývnul, protože to byla svatá pravda, a vzal si místo v jednom z křesel, které se nacházely v rohu místnosti.
„Co se stalo tam dole? Víte co myslím,“ pustila se do rozhovoru Hermiona.
„Ne. Co myslíš?“ hrál hloupého Lupin.
„Neříkejte mi, že nevíte, co to bylo. Viděla sem, jak jste se na sebe dívali,“ oponovala dívka.
„Jo, ty myslíš tamto. Tak to ti říct nemůžu,“ prohlásil s lehkým úsměvem Lupin.
„A mohla bych vědět proč?“
„Velmi jednoduše. Proto,“ řekl Lupin tu nejlogičtější odpověď, „Ale teď vážně, nevíme přesně, co to bylo. A stejně pokud by jsme to věděli, tak od nás by jste se to nedozvěděli. Vsadím se, o co chcete, že pokud by se to Harry nějak dozvěděl, tak vám to hned řekne. Na to můžeš vzít jed.“
Hermiona už na podobné hádky neměla náladu, a tak rezignovala a sesunula se do dalšího z křesel. Notnou chvíli tam jenom seděli a pozorovali spícího Harryho. Do místnosti přišla paní Weasleyová.
„Tak už se probral?“ vyzvídala.
Lupin jenom zavrtěl hlavou a dodal: „Leží tady už přes hodinu a pořád nic.“
„Vždyť byl mrtvý, Remusi, musíš mít trpělivost,“ informoval ho pan Weasley.
„O mě nejde, ale podívej se na ně,“ řekl Lupin a ukázal na spícího Rona s Hermionou a na Ginny, která sice stále seděla na Harryho posteli, ale vypadala, že už dlouho nevydrží, „Víš, kolik jim to bere sil, takhle vidět svého nejlepšího kamaráda. A co se Ginny týče,“ mávl nad tím rukou.
„Kolik je?“ ozvalo se z Harryho postele.
„Harry,“ vykřikl Lupin a hned byl u něj, aby ho mohl obejmout.
Ron s Hermionou se leknutím probudili a Ginny se lekla tak, že spadla z postele.
„Jo,“ konstatoval tiše chlapec a jeho zrak ihned přelétl celou místnost.
Byla tak útulná. V oknech byly těžké červené závěsy. Postel s nebesy, ve které ležel, byla obrovská, obepínaná tmavě zlatými závěsy. Bohatě by se na ní vyspaly dvě osoby. Okolo postele bylo asi pět křesel a v jednom rohu malá knihovna, u které byl stůl. Bylo těžké odhadnout velikost pokoje, protože světlo z pochodní, které vysely na stěnách, osvětlovalo jen malý kousek místnosti. Co ovšem na Harryho nejvíce zapůsobilo, byl obrovský krb v jedné ze stěn. Jeho mohutnost napovídala o tom, že musel mít daleko více účelů než jen zatápění a letaxování.
„Harry,“ křikla sbírající se Ginny a vrhla se mu kolem krku, „Už jsem myslela, že jsem tě ztratila.“
„Mě se jen tak lehce nezbavíš,“ řekl Harry s úsměvem na rtu.
„Tak vidím, že si v pořádku,“ pronesl Ron s neskrývaným nadšením v hlase a potřásl mu pravicí.
Ginny se konečně uráčila svého miláčka pustit, a tak se na něj mohla vrhnout Hermiona: „Jsem tak ráda, že si v pořádku.“
„Ani nevíš jak já,“ pronesl klidně chlapec.
Hermiona mu ještě dala pusu, tedy spíš takový přátelský polibek a sedla si zpět do křesla. Vyfasovala však za to od Ginny a Rona dost rozezlené pohledy.
„Harry, musíme vědět, co se s tebou dělo,“ ozval se Lupin.
„Lupine, vždyť se teď probral. Nech ho chvíli oddechnout,“ utrhla se na něj rudovláska.
„Je to dost důležitý, Ginny. Musíme vědět, co se s ním dělo,“ nenechal se vtáhnou do nějaké debaty Lupin.
Harry tedy začal vyprávět. Řekl všechno, co se dělo od okamžiku, kdy měl údajně zemřít. Všichni ho poslouchali se zaujetím. Ginny, Ron a Hermiona vůbec netušili o co jde, ale Lupin a ostatní z Řádu se tvářili stále víc a víc usměvavě a šťastně. Když Harry skončil, ujal se slova pan Weasley: „Jak se cítíš, Harry?“
„Jo, celkem fajn. Akorát mi připadá, jako bych měl v hlavě něco, co tam nepatří,“ odpověděl po pravdě.
„Nechceš doufám udělat to, co myslím?“ obrátila se paní Weasleyová na manžela.
„Molly, Řád se musí dozvědět o tom, co se s Harrym děje,“ oponoval její manžel.
„A můžeš mi říct, jak ho chceš donutit k tomu, aby šel na schůzi?“ stála si za svým paní Weasleyová.
„Tak sleduj,“ řekl s úsměvem pan Weasley a otočil se na chlapce v posteli, „Harry, co by si řekl na to, kdyby si s námi šel na schůzi Řádu?“
„To myslíte vážně?“ nevěřil svým uším Harry.
„Smrtelně,“ odpověděl pan Weasley.
„No jasně že bych chtěl jít,“ vyhrkl.
Pan Weasley se na svou ženu podíval pohledem stylu „tak kdo měl pravdu“ a kdyby byl tak ve věku své dcery, určitě by na ni drze vyplázl jazyk.
„Jak chcete,“ konstatovala poraženě paní Weasleyová.
„No počkat,“ vykřikl Ron, „Jak to myslíte, že Harry bude na schůzi. Vždyť mu bylo sedmnáct před několika hodinami. Já jsem plnoletý už nějaký ten pátek a nemohl jsem se tam ani přiblížit.“
„Ronalde Weasley,“ okřikla ho matka, „Dokud budeš bydlet pod naší střechou, tak se budeš řídit tím, co ti řekneme a na schůze Řádu se dostaneš až tehdy, pokud uznáme za vhodné, že se dokážeš o sebe v bitvě postarat. Dřív ne.“
„Ale mami …“
„Už sem řekla,“ sjela ho paní Weasleyová tónem, který nesnesl námitek.
Ron se jenom uraženě sesunul do křesla a okomentoval to slovy: „Vždyť já se tam dostanu dřív, než se naděješ.“
Paní Weasleyová to zřejmě neslyšela, protože zrovna opouštěla místnost.
„Tak, Harry, teď si odpočiň. Schůze začíná až za hodinu,“ konstatoval Lupin.
Pan Weasley otevřel dveře a odešel. Hned za ním šel Lupin.
„Lupine, můžeš na chvilku?“ zastavil ještě Harry svého bývalého učitele.
„Jistě,“ řekl Lupin a počkal mezi dveřmi, než se chlapec zvedl a pak za nimi zavřel.
„Tak co si potřeboval?“ obrátil se na chlapce, který byl tak podobný svému otci.
„No…ehm…chtěl bych tě požádat,“ docházela pomalu Harrymu slova, „nemohl bych ti říkat Remusi?“ Poslední slova zamumlal dost nesrozumitelně.
„Co?“ zeptal se muž, i když jisté části rozuměl nanejvíc jasně.
Harry se vydýchal a pak řekl znovu: „Nemohl bych ti říkat Remusi?“ pak rychle dodal, „Protože ty si byl s mým tátou a Síriem nejlepší kamarád. Tak jsem si myslel ...“
„To víš, že můžeš,“ přerušil ho Lupin, „Ani nevíš, jak dlouho jsem na to čekal. Už mě unavoval, když si mi říkal Lupine.“
Harry byl štěstím bez sebe. Dostal ze sebe to, co chtěl říct už dlouho.
„Ale teď by sis měl jít odpočinout. Až bude čas, tak pro tebe přijdeme,“ navrhl Lupin.
Harry jen přikývl a vrátil se do pokoje
„Můžeš nám vysvětlit, o co tady jde?“ zeptal se ho naštvaně Ron, když za sebou zavřel dveře.
„Cože?“ vysoukal ze sebe.
„Nemysli si, že jsme neviděli, co se tu stalo,“ obořil se na něj kamarád, „Když si vyprávěl, měl si vidět, jak se Lupin, táta a máma tvářili. A pak si jdeš něco prodiskutovat za dveře, samozřejmě aby to tvoji kamarádi neslyšeli.“
„To by stačilo, Rone,“ okřikla svého bratra rudovláska
„Nestačilo. On před námi něco tají, Ginny. Poznám to. To co se s nim dělo, něco znamenalo a on to ani neřekne svým kamarádům,“ řval na svojí sestru.
„Neřvi na ni,“ upozornil ho Harry.
„Nemusím tě poslouchat. Ty nepatříš do rodiny,“ seřval Ron taky Harryho, ale hned poznal, že přestřelil.
„Máš pravdu. Nepatřím do rodiny. Já totiž už žádnou nemám. Všechny, který jsem považoval za rodinu jsou mrtví. Ty máš všechno. Rodiče, bratry a hlavně krásnou sestru,“ při těchto slovech se Ginny začervenala, „A co mám já? Samotu. Minulý rok jsem přišel o Síria, letos o Brumbála a o Ginny. Tak si laskavě nech ty svoje kreténský kecy. A jestli tě štve, že jsme kamarádi, tak to tady můžeme hned skončit.“
Ron byl jeho slovy dokonala konsternován a nejen on. Hermiona s Ginny vrhaly na Harryho nechápavé pohledy.
„Harry, co to do tebe vjelo?“ vypálila na něj Hermiona.
„Do mě? Nic,“ zamítl rezolutně.
„Snaž se pochopit, že mi chceme jenom tvoje dobro. Musíme vědět, co se stalo,“ přemlouvala Hermiona.
„Tak vy chcete vědět, co se stalo? Ok,“ prohlásil rozhodně Harry a hledal po svém pokoji hůlku. Po chvíli ho to přestalo bavit.
„Accio hůlka,“ řekl jí chlapec a hůlka mu hned vlétla do ruky.
„Harry, co to ...“ nestihla Hermiona doříct, protože ji Harry přerušil: „Tak si na mě vyzkoušej třeba Expelliarmus.“
„Jak to myslíš?“ netušila Hermiona.
„Zaútoč na mě!“ zařval na ní Harry.
„Já na tebe nebudu útočit,“ odmítla spolužačka.
„Chceš vědět, co se tam dělo?“ zeptal se klidně. Když přikývla, zopakoval: „Tak na mě zaútoč.“
„Už sem to řekla. NEBUDU na tebe útočit.“
„Tak když nechce jít Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi,“ pronesl tvrdě a namířil na Hermionu hůlku, „Petrifikus tot …“
„Expelliarmus,“ přerušil ho Ron, který si stoupl před Hermionu.
Harry se jen usmál, protože přesně tohohle chtěl dosáhnout. Jemně pohnul hůlku do strany a kouzlo, které se k němu nebezpečně blížilo, náhle změnilo směr. Minulo ho asi o dva metry a někde za ním narazilo do zdi. Nikdo v místnosti nevěřil vlastním očím. Teda kromě Harryho, který se zřetelně usmíval. Jeho úsměv však netrval dlouho. Začala ho bolet jizva takovou silou, jakou mohla udělat jenom Voldemortova zlost. Cítil se jako na kolotoči. Hlava se mu točila, tělo ho neposlouchalo a bolest jizvy byla čím dál tím větší.
„Co se děje, Harry?“ uslyšel ještě Ginnin andělský hlas, než se propadl do temnoty.
Ocitl se v tmavé chladné místnosti, silně páchnoucí zatuchlinou. Stropy byly vysoké a po stěnách vysely zapálené pochodně. Uprostřed místnosti bylo veliké křeslo a okolo něj kruh, tvořící postavami v černých pláštích a s kápěmi přes obličej. Uprostřed kruhu se nacházelo pět postav. Tři klečely na zemi, jedna se svíjela v křečích a poslední nad nimi stála a zdálo se, že je nanejvíc vytočená. V té postavě poznal hned lorda Voldemorta. Postava, která se svíjela na zemi, byla Lucius Malfoy a mezi oněma klečícíma poznával jen Belatrix Lestrangeovou.
„Co je těžkého na tom, přivézt mi sem jednoho sedmnáctiletého studenta,“ pronesl Voldemort svým ledovým hlasem.
„Pane, ale on ...“
„Ale on co? Vytáhl na vás tu svoji hůlku? Je to školák a vy jste Smrtijedi. Crucio,“ skočil do řeči Belatrix, která se začala svíjet na zemi.
„Odpusťte Mistře. Už se to víckrát nestane. Příště ho dostaneme. To vám slibuji,“ pronesl Malfoy zvedající se ze země.
„To bych ti taky radil, Lucie. Patříš mezi moje nejvěrnější a nechtěl bych tě zabít. Pokud mi ovšem dáš záminku, nebudu mít žádné výčitky. Ale co se vás týče,“ obrátil se Pán zla na zbylé dva Smrtijedy, „Víte, co je trest za neschopnost. Avada kedavra.“
Jeden z oněch zakuklenců se skácel k zemi.
„Zklameš mě ještě jednou a budeš ho následovat,“ řekl druhému Smrtijedovi.
„To se nestane, pane. Přísahám.“
„Jak dlouho tady leží?“ otázal se Lupin.
„Asi půl hodiny,“ promluvila Ginny.
„Co se tu proboha stalo?“ ptal se Lupin.
Nikdo se neměl k odpovědi. Hermiona seděla v křesle, co možná nejdál od Harryho. Ron ji hladil po vlasech a Ginny seděla na posteli svého miláčka.
„Tak dozvím se to?“ obořil se na ně opět Lupin.
„No když se vrátil do pokoje, ptal jsem se ho na to, co se dělo v domě jeho tety a strýčka. On však na mě začal křičet,“ ujal se slova Ron.
„Rone, víš, že to není zcela přesně,“ zapojila se Hermiona, „začal si na něj řvát, jakmile se objevil mezi dveřmi.“
„No dobře. Tak jsem nebyl úplně v klidu, ale tebe by nevytočilo, když před námi něco tají?“
„Jestli nám něco neřekl, tak k tomu měl určitě dost dobrý důvod,“ bránila Harryho Hermiona, „ale to s tou rodinou si nemusel.“
„S jakou rodinou?“ zajímal se Lupin.
„No Ron pak vyjel na Ginny a Harry se jí zastal. Potom Harrymu řekl něco v tom smyslu, že ať se do toho neplete, že to není jeho rodina,“
„Ty si ale blbec,“ konstatoval Lupin na zrzka.
„Já sem to říct nechtěl, ale nějak mi to vylítlo z pusy,“ bránil se Ron, „To však nic nemění na tom, že zaútočil na Hermionu.“
„Cože?“ nevěřil vlastním uším Lupin a obrátil se na Hermionu.
„Jo. Ale vypadalo to, jako by to ani nebyl on. Než stačil kouzlo vyčarovat, tak ho Ron odzbrojil. No odzbrojil. Vypustil na něj sice Expelliarmus, ale Harry jenom pohnul hůlkou, kouzlo změnilo směr a narazilo do zdi za ním.“
„Změnilo směr? Že by byl tohohle Harry schopný,“ přemýšlel nahlas Lupin.
„Jak to myslíš, že by byl tohohle schopný? A neříkej mi, že to je věc Řádu,“ vmísila se Ginny.
„Víte, tohle dokážou jenom hodně mocní kouzelníci. Nejde se to naučit, je to vrozený. Spočívá to v tom, že kouzelník vyšle proud energie, který naruší dráhu kouzla a to je pak lehce ovladatelné. Takže ten, kdo umí aspoň trochu nitrozpyt, může změnit směr kouzla, ale nemůže ho otočit proti tomu, kdo kouzlo seslal,“ rozpovídal se Lupin.
„Dá se takhle ovládat i Avada kedavra?“ zajímal se Ron.
„To ti nepovím. Záleží to na síle kouzelníka jaká kouzla dokáže ovlivnit.“
„Hele už se probírá,“ vykřikla Ginny, když Harry začal pomalu otevírat oči.
„Co se stalo?“ položil logickou otázku Harry.
„Ty si zaútočil na Hermionu,“ odpověděl odměřeně Ron, i když už vypadalo, že se zklidnil, při pohledu na Harryho začal pociťovat opět nával vzteku.
„Cože? To ne…vždyť víte, že bych jí a ani vám nikdy neublížil,“ bránil se Harry.
„Harry, řekni mi, co se stalo?“ zeptal se Lupin.
„Proč? Já nevím, kam tím míříš,“ tázal se chlapec.
„No, Hermiona říkala, že to vypadalo, jako by si to ani nebyl ty,“ konstatoval Lupin.
„Pamatuji si, že jste mě chtěli vzít na schůzi Řádu, potom na to, jak jsme spolu mluvili, no a pak si pamatuji jenom strašnou bolest v jizvě od toho, jak byl Voldemort rozzuřený. No a to je tak všechno,“ povyprávěl stručně Harry.
„A to si myslíš, že ti na to skočíme?“ obořil se na něj Ron.
„O čem to …“
„My nejsme tak blbí, aby jsme nepoznali, že nás tady krmíš. Ale díky, já už sem jedl,“ přerušil Harryho pěkně vytočený Ron.
„To stačí. Vypadni,“ doporučil mu Lupin.
„Já jen …“
„Vypadni,“ zařval na něj Lupin, když chtěl nadhodit nějaký „inteligentní“ argument.
Ron se na něj jen uraženě podíval, chytnul Hermionu za ruku a doslova ji odtáhl z pokoje. Samozřejmě s důrazným zabouchnutím dveří. Harry, Ginny a Lupin si vyměnili nechápavé výrazy.
„Tak, Harry, za chvíli začíná schůze, tak se převlíkni a až nastane doba, tak pro tebe přijdu,“ připomněl Lupin a následoval Rona s tím rozdílem, že on zavřel zlehka. Zůstali v místnosti sami. Harry a Ginny. Jejich vzájemná láska z nich vyzařovala na metry. Ale nebyla jim přána.
Dívali se na sebe a doslova se svlékali pohledy.
„Tak na co čekáš? Jste tu sami. Nedělej, že nevíš, co se v takový situaci dělá. - Ale já sem řekl, že ne teď. Až porazím Voldyho, tak možná. - No jasně, až ho porazíš. A co když už bude chodit s někým jiným. Třeba s Deanem. - To by mi snad neudělala. - Nezapomínej, že jste se rozešli. A sám víš, jaká to je kůže. Myslíš, že takováhle holka bude čekat na někoho, kdo jí dal kopačky? Nebuď blbej. Vsadím boty na to, že pokud se nerozhoupeš, tak sice bude nějakou tu dobu čekat, ale stejně nakonec na tebe zapomene. A ty budeš sám. - Slíbila mi, že na mě počká. A já jí bezmezně věřím. - Budiž, ale musíš uznat, že by si ji rád políbil. - Ani nevíš jak. - Tak to udělej. Voldy jí nenechá na pokoji jenom proto, že si jí dal kopačky. Hermiona tomu říkala ochranářský komplex, že jo? - Ale ty to nechápeš. Rozervalo by mi to srdce, kdyby jí něco udělali. - A to je pravý důvod k tomu, abys jí byl pořád na blízku. A myslím, že by to jejího starého pěkně štvalo, kdyby si za ní pořád lezl, a že by ti jednoho krásného dne rozbil hubu.“
„Harry, musíš vědět, že já ti věřím. Viděla sem to a opravdu si to nebyl ty,“ podpořila ho Ginny.
„Díky. Ale k čemu mi to je, když mi Ron nevěří,“ vyléval si svoje srdce.
„Víš, já sem tě nevzala tak úplně vážně s tím naším rozchodem. Zapomenout a chovat se tak, jako že mezi námi nic nebylo, to je nadlidský požadavek. Já tě miluji a nemůžu na to nikdy zapomenout,“ odříkala Ginny a pořád se mu dívala do jeho smaragdových očí.
„Tak tohle si musela hodně dlouho připravovat. - Tak na co sakra čekáš. Ona ti tu vyznává nekončící lásku a ty si chladný jako kámen. Vždyť ty ji taky miluješ a neříkej že ne. - ??? - Co? Nic neříkáš? - Ale ty víš, že já ji taky miluji. Jenom nemůžu dopustit, aby jí ublížili. - A už jsme zase u toho. Posloucháš mě vůbec. Vždyť sem před chvílí řekl, že pokud budeš s ní, tak se jí těžko něco stane. Podívej se, jak na tebe čeká. Ona ví, že ti na ní záleží víc, než by mělo. Tak jí to řekni. Řekni jí, že bez ní nemůžeš žít a budeš mít klid. - Kam tím míříš? Chceš nahlodat moje svědomí? - Popravdě řečeno. Jo. A myslím, že se mi to docela daří, protože docela brutálně uvažuješ nad tím, co sem ti teď řekl.“
Harry vstal a vydal se k oknu. Chtěl se podívat z okna, ale nemohl. Ne, že by mu v tom něco bránilo, ale jeho oči přes slzy špatně viděly. Představil si, jak ji míjí v bradavických chodbách, jak ji vidí líbat se s Deanem a jak ten se mu za zády tiše směje, jak dokonale mu přebral holku. Nemohl to dopustit. Musel by si sám rozbít hubu před zrcadlem. A co by na to řekl Sírius? Největší děvkař na škole. Ten by ho musel přervat v půli, kdyby si nechal utéct mezi prsty takový matriál. Jestli o tohle tomu hlasu v jeho hlavě celou tu dobu, co do něj hustil ty kecy, šlo, tak se mu to podařilo do posledního puntíku. Utřel si svoje zarudlé oči a otočil se na Ginny. Hleděla na něho prosebným pohledem. Pohledem, který přesně vystihoval její lásku a odhodlání k tomu, aby byli zase spolu. Nemohl tomu pohledu odolat. Nešlo to. A vlastně ani sám nechtěl. Byl zlomený, ale pokud by mohl ten hlas ve své hlavě obejmout, neváhal by.
„Ginny, ty víš, co sem řekl na konci školního roku. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo, roztrhalo by mi to srdce …“ promluvil po chvíli a pomalu se k ní přibližoval.
Chtěl ještě pokračovat, ale Ginny mu do toho vlezla: „Já vím, Harry. Jenom sem myslela, že se ti to přes prázdniny rozleží v hlavě,“ to už byl jenom pár kroků od ní, „já budu na tebe čekat klidně do soudného dne, ale věř,“ už jenom krok, ale ona to neviděla, protože se dívala do země, „že pokud by chtěli na tebe ušít boudu, tak jim bude jedno, koho na to použijí,“ pomalu se nad ní skláněl, „ale pokud je to tvoje rozhodnutí, tak já s tím budu muset …“
Dál už nepromluvila. Harry ji jemně chytnul za její hedvábný obličej, přitáhl své rty k jejím a dlouze ji políbil. Poté, co se od sebe odtrhli, Ginny vypadala, jako že nic nechápe. Vždyť ji před chvílí razantně odmítl a teď ji tu políbil.
„Má to snad znamenat …“
Opět ji nenechal domluvit. Tentokrát se jejich rty spojily ve vášnivém polibku. Posadil se na postel vedle své lásky a stále se líbali. Ona mu polibky ráda a ze srdce oplácela. Chybělo jí to. Chyběly jí ty jeho vlasy, ve kterých teď měla své ruce. Chybělo jí jeho tělo, o kterém si toho nechala tolik zdát. A jemu taky. Všechno, co se jí týkalo, mu připadalo navýsost krásné. Teď už nepochyboval. Nedokázal se od ní odtrhnout. Nedokázal by ji opustit. Nikdy.
„Bravo. Konečně ti to došlo. - A co jako? - No to, že bez ní nemůžeš být. Celé prázdniny si byl jako tělo bez duše. - Já bych na to určitě přišel sám. - Ne. Nepřišel. Kdybych tu do tebe nehučel, tak by si zastával ten pitomý názor o nějaký kreténský ochraně a nebyl by si toho schopný. Nedokázal by si jí říct tu nejdůležitější větu. - Říct? - Tak promiň, ty si vlastně nic neřekl, ale udělal a to bylo ještě lepší a hlavně hezčí.“
„Ginny, nevím, co mě to napadlo, ale už vím, že bez tebe nemůžu být. Promiň, jestli sem ti mým minulým rozhodnutím ublížil,“ řekl poté, co se odtrhli, „miluji tě.“
Ginny nemohla uvěřit vlastním uším. Její vysněná láska jí tu říká, že ji miluje. Byla jako v sedmém nebi, i když to nebylo poprvé, ale teď to bylo strašně romantické.
„Nikdy bych nedokázala zapomenout. Miluji tě celým svým srdcem a pro nikoho jiného tam nebude místo,“ řekla, když se vzpamatovala z předchozího milého šoku.
„Slečno Weasleyová, nechtěla by jste se mnou chodit?“ nadhodil Harry tónem, jako za čtyřicátých let.
„To víte, pane Pottere, že chci,“ odpověděla stejným tónem.
Pak už nikdo nepromluvil. Zase se nechali unést emocemi. Ginny ho povalila na záda, sedla si na něj obkročmo a začala ho zuřivě líbat. To pokračovalo až do té doby, kdy do pokoje bez zaklepání vrazil Lupin.
„Jé promiňte, nechtěl sem vás vyrušit,“ začal se rychle omlouvat, ale bylo už pozdě.
„Remusi, nemohl by si příště laskavě zaklepat?“ zeptal se důrazně Harry a sklepal ze sebe Ginny tak, aby na ní dopadalo pokud možno co nejméně světla.
„Promiň, Harry, ale je nejvyšší čas, schůze už začala. A já dostal za úkol tě přivést,“ vysvětloval Lupin a na obličeji mu hrál pobavený úsměv.
„Cože? Ona už začala schůze,“ vyhrkl Harry a bleskurychle vstal z postele a pokoušel se obléct.
„Ty někam jdeš?“ se zájmem se optala dívka v posteli.
„Promiň, ale musím jít na schůzi,“ oznámil převlíkající se Harry.
„Klid, Harry, mám tě přivést jako svědka nebo něco podobného. Nemusíš tam být od začátku,“ ujistil ho Lupin, sednul si do nejbližšího křesla a po očku pozoroval Ginny, která se válela v posteli.
„Tak můžeme jít,“ zavelel Harry, když byl převlečen do něčeho, co nebylo potřísněno jeho krví.
Políbil ještě Ginny a pak za Lupinova doprovodu opustil místnost.